Obec Dyjice

také pomnožně Dyjičky, r. 1580 „Mala Dyczka“ (zdrobnělina jména „Dejc“), jest osadou k polit. obci Dejci příslušící. Od Telče je 3 km vzdálena a postavena na svahu horském nad Dyjí; má jen 7 topogr. čísel a z těch 2., 3. a 6. scházejí. Zcela o samotě na kraji velkého panského lesa „Království“ je hájenka „Kozinec“ (č. 8.) a panský dvůr s myslivnou „Rosičky“ (č. 9., 10. a 11.). Dejčka má katastr. výměry (bez panského) 144 ha; polí 56 ha, luk 8, zahrad 0•74 ha, pastvin 24 ha, lesů 53 ha („Hochů les“), rybníků 1•3 ha, neplodné půdy 1 ha.

Tratě: na Kopaninách, na Velkých kusech, na Padělkách, na Kalhotech, na Krajince, Niva, pod Lesem, na Stavuňce, na Kroužku, Záhumenice, na Homolce, na Hlíně, u Lip, u Sosní, za Lesem.

Majetkem obce jest pozemků 31/2 ha. Kostelem i školou patří do Telče.

O dědince této nemáme starších zpráv. Ale zápis Dejce jako „Velké“ r. 1366 svědčí, že i Dejčka již tehdy stávala a někdy po roce řečeném k panství Telči byla připojena. V urbáři z r. 1580 čteme: „Sprawu dawagi Dyjiczsstí zie plat do Starého Miesta farazzy dawali ale giz zie gey Geho Mioi dawagi.“ Tenkráte byli tu pouze třičtvrtník, pak půlláník (Fáček) a čtvrtník (C. Janský) úročíce po dvakráte v roce jednu kopu; drželi již tehdy jitra panská na „Království“.

V 17. století, kdy seděli tu již rodiny Hochova a Plškova, jichž jména vedle připomenutého již Janského dodnes u zdejších gruntovníků (nyní Hoch, Kříž, Máca) „po domě“ se užívá, ujali také 28 jiter rolí „v městských polích“ (Telče). Tenkráte společně se Dvoreckými a Stráneckými vozili robotou „drva milířská“, což později vypláceli 15 groši.

V místech hájovny „na Kozinci“ - dále pak v lesích k Olšanům a Nepomuku nalezeno hojně podkov, hrotů; šípů, kopí a ostruh, svědčících, že tu bojiště nějaké. Ráz nalezených předmětů, z nichž mnohé v museu města Telče jsou uloženy, nasvědčuje století XV. Téměř s jistotou lze krajinu tuto pokládati za bojiště z r. 1468, kdy srazil se lid pána Zdeňka Šternberského, stranníka krále Matyáše Korvína s oddílem vojska Jiřího Poděbradského. (Palacký: Dějiny.)

Ze zápisů deskových sluší ke dvoru Rosičky (na Rosičkách) vztahovati s velkou pravděpodobností zápis z r. 1447, kdy Jan z Rosičky Ondrušovi ze Zvolenovic dvůr tento s lánem prodal. Byly tedy Rosičky jako přečetné jiné zboží statkem samostatným. Jméno Rosičky připomíná dobu soustavného kácení a pálení lesů.

V rozsáhlém lese „Království“ bylo zejména za Zachariáše z Hradce hojně „pláněno“ Ořechovskými, Zvolenovickými a Dejckými, tak že pánu přibývalo platu z „plánišť“, „pasek“ a „jiter“, již v ornou půdu cele zpracovaných. Ale zůstávalo tu hojně pahorků s pouhými „porostlinami“ (křovím) a „chrastinami“, jichž využito hned tehda pro pastvy ovcí. A když pan Zachariáš r. 1579 usmyslil si založiti rozsáhlý dvůr nový v Žatči (viz Žatč), tu přestěhoval velmožný pán sedláky Žatecké Bulu, Marše a Novotného na Rosičky. - Tak povstala na Rosičkách nová osada se třemi - jako v Dejčce - usedlými.

Jakkoliv při „směně“ gruntů řečených sedláků ze Žatče za grunty Rosičské bylo určeno, že „platy, roboty a všelijaké povinnosti, kterými Bula, Mareš a Novotný milostivému pánu a desátkem knězi teleckému povinni byli, to všechno bez umenšení zpravovati mají“, přece brzo po smrti Zachariáše z Hradce dva z usazených tu sedláků pryč odešli, tak že se obec Zvolenovská těch dvou pustých gruntů ujala a r. 1592 se uvolila z nich za roboty orné i pěší do vůle vrchnosti dávati ročně čtyři kopy.

V těžkých dobách 30leté války asi zůstaly vzdálené ty lány neobdělávány. Po 30leté válce ujala se všeho opět vrchnost. Hrabě František Antonín z Lichtenštejna zřídil tu r. 1717 dvorská stavení, jak celkem dosud se spatřují. Za císaře Josefa II. pomýšleno zříditi tu ves; pole byla již „familiantům“ rozdělena. Ale sešlo s toho. Potomně opět velkostatek hospodářství zdejší obnovil. Ovčírna zdejší teprv před několika lety zrušena; chováno tu posledně ovcí merinových až 500 kusů. V revíru Rosičském dosud lesy „Královstvím“ se zovou. Nyní jest tu obora.

Vlastivěda Moravská, 1913